Operní pěvkyně Ester Pavlů je již několik let hrdou patronkou Nadačního fondu LA VIDA LOCA a akce konané pod jejich záštitou zkrášluje svým zpěvem. Sešly jsme se nad kávou a jogurtem s ovocem a povídaly si o klikatých cestách, které mnohdy vedou z dětství do dospělosti.
Jak jste vlastně navázala spolupráci zrovna s NF LA VIDA LOCA?
S Ivou (Iva Barnincová, zakladatelka nadačního fondu, pozn. red.) se známe už docela dlouho přes společné kamarády. Byla mi tenkrát hned sympatická a když časem s Martinou (Martina Opava, zakladatelka nadačního fondu, pozn. red.) založily nadační fond LA VIDA LOCA, oslovila mě pro společné aktivity.
A ještě si vybavuji jedno naše vtipné setkání po letech. Obě své děti jsem rodila ve Vinohradské nemocnici. A zrovna když jsem tam s tím prvním dítětem mířila po schodech do porodního sálu, potkala jsem náhodou Ivu. Já byla celá uřícená, splavená, dalo by se říct těsně před výbuchem, a Iva byla parádně upravená, načesaná a krásná. Iva povídá: „Já sem jdu dávat nové kufříky pro opuštěné děti. Pojď, vyfotíme se spolu!“ (smích) Takže moje poslední fotka před prvním porodem je s Ivou na nemocniční chodbě úplně těsně před tím, než jsem šla rodit.
Zmínila jste projekt Život v kufříku. Jaký v něm vy osobně spatřujete význam?
Obecně bych o sobě řekla, že mám silný vztah k dětem a proto se mi projekt samozřejmě líbí moc. Přijde mi hrozné, když novorozené děti jejich vlastní matky opustí. Je mi jich nesmírně líto. Na druhou stranu je možná mnohdy lepší, že se ty mámy takto rozhodnou hned na začátku a jejich miminka tak mají šanci na normální rodinu.
Bavila jsem se jednou o příbězích těch matek přímo se sestřičkou z Vinohradské nemocnice a vím, že se nejedná jen o ženy bez domova, narkomanky nebo jiné pohnuté osudy z okraje společnosti. Kolikrát jsou to třeba vysokoškolačky, které si řeknou: „Čekala jsem dítě s partnerem, který mě opustil. Možná to celé byla jenom špatná náhoda…“ Zkouším se do toho vcítit, ale rozhodně bych v takové situaci být nechtěla. Takže to ani nijak nesoudím.
Obrátím list a zeptám se na vaše děti. Střádáte také jejich nejranější vzpomínky do kufříků?
Oni mají svoje poličky ve skříni, protože do kufříků už by se jim to dávno nevešlo. Upřímně řečeno nevím, co budu se všemi těmi výkresy dělat, jestli to bude postupovat tímhle tempem. To abych do jejich osmnácti let měla extra skříň pro každého. (smích) Filipovi bude teď šest a nedávno mu vypadl první zoubek, takže na zoubky budu muset do té poličky pořídit nějakou krabičku, aby se nepoztrácely. A třeba otisky nožiček a ručiček jsem u Fíly dělala hned, jak to šlo, zato u Davči už jsem pak nabrala několikaměsíční zpoždění. Ale takový je prostě rozdíl mezi prvním a druhým dítětem. (smích)
Sklízíte pochvalné recenze za výkon v hlavní roli opery Carmen, kterou uvádí Národní divadlo. Co vás ještě v nadcházející sezoně čeká?
Ráda bych všechny čtenáře pozvala na tento nejhranější titul na světě: Carmen od Georgese Bizeta. Jsem za tuto příležitost opravdu moc vděčná, je to krásná opera, takže určitě všichni přijďte! (smích) Kromě toho mě ještě v létě na venkovních scénách hradů a zámků čeká dvojrole Ježibaby s Kněžnou v komorní verzi Rusalky, kdy nás doprovází jenom klavír a harfa. A koncem srpna jsem pozvána Plzeňským divadlem jako host do představení Carmen, které se bude hrát v Jindřichově Hradci pod širým nebem. V říjnu se pak v Národním divadle těším na představení Švanda dudák.
Také už léta spolupracuji s úžasným José Curou (operní pěvec a dirigent, pozn. red.), se kterým teď v létě zazpívám na jeho akci Pelješac festival Orebić. A pak se po roce vrátím do Ameriky. Zpívala jsem tam pro české krajany na pozvání Českého centra v New Yorku u příležitosti loňských oslav Roku Bohuslava Martinů. Shodou okolností jsem totiž s Českou filharmonií pod taktovkou Jiřího Bělohlávka natočila jako jedna ze sólistů CD jednoaktové opery „Čím žijí lidé“. Zajímavostí je, že tuto operu psal Martinů přímo „na objednávku“ pro New Yorkskou televizi, takže se ten americko-český kruh tak hezky uzavírá. No a letos tedy mířím do Atlanty na písňový recitál s jednou mexickou sopranistkou na přímé pozvání honorární konzulky Atlanty.
Jaká vlastně byla vaše cesta k operní kariéře?
V mém případě tedy dost klikatá. Moji rodiče jsou sice muzikanti, ale preferují spíše tvrdší muziku, hlavně rock. Moje maminka vystudovala pedagogickou fakultu se zaměřením na zpěv a klavír. Hudba mě tedy obklopovala odmalička. Ovšem s tou klasickou jsem se začala setkávat až na základní umělecké škole. Naši pak spolu začali hrát v kapele, takže se pak ta klasika u nás už úplně vytratila.
No a studium opery byla v mém případě vlastně úplná náhoda. Chtěla jsem jít studovat zpěv. Respektive bylo naprosto jasné, že budu zpívat. Já jsem totiž odmalička nemluvila, já jsem si nonstop zpívala. Navíc se u nás doma neustále pořádaly nějaké večírky, kde se mihla spousta významných hudebníků i z tehdejšího undergroundu. Řekla bych, že celkem dost úspěšných hudebníků z různých současných kapel si mě pamatuje jako malou holčičku. (smích)
Uteklo pár let a já se šla na konzervatoři v rámci dne otevřených dveří podívat na popové oddělení. Ukázková hodina se mi tam ale vůbec nelíbila, nechtěla jsem totiž zpívat muzikál takzvaně českého ražení. Řekla jsem si, že tudy cesta rozhodně nevede. Nicméně jsem se zkusila jít podívat ještě vedle na operní oddělení, ačkoli jsem do té doby neviděla ani jedinou operu. (smích) A tam byla tak skvělá profesorka plná elánu a životní síly, že mě to úplně uchvátilo a domluvily jsme se, že bych k ní hned chtěla začít chodit na hodiny.
Jak se jmenuje?
Hanka Pecková. To ona mě vlastně připravila na konzervatoř, ačkoliv už teď vůbec operní zpěv neučí a vlastně nakonec na konzervatoři neučila ani mě, protože už neměla volné místo. Ale jak říkám, ta moje cesta k opěře byla trochu trnitější. Ještě na škole jsem měla funkovou kapelu Sly Rabbits, se kterou jsme vydali 3 CDčka. Zrovna nedávno jsem si to pouštěla v autě a dost jsem se u toho bavila. Bylo to skvělé období a přála bych každému opernímu zpěvákovi, aby se takhle dokázal odvázat.
Ono to člověku také při koncertování dodá úplně jinou energii, když publikum tleská po každé písničce, ne? Na rozdíl třeba od divadelního představení, kdy diváci tleskají jen jednou až na úplný závěr.
Pokud to mám takhle porovnávat, tak pro mě bylo těžší odzpívat devadesátiminutový koncert než tříhodinovou operu. Neměla jsem totiž tenkrát pořádně zvládnutou hlasovou techniku a ke konci už jsem chraptěla. Takže ten pop pro mě byl hlasově náročnější, protože jsem se to vlastně nikdy pořádně neučila. Ale co se týče té energie, tak mě to vždycky ohromně bavilo.
Co byste poradila dětem, které by třeba chtěly začít zpívat?
Aby se nenechaly do ničeho štelovat a uchovaly si vlastní originalitu ve svém projevu. Lidi zajímají emoce. A když v tom výkonu žádné emoce nejsou, tak přestože ten člověk třeba zpívá technicky dokonale a zní to přesně tak, jak má, bohužel to nikoho bavit nemůže. Proto je ze všeho nejdůležitější být autentický a zůstat sám sebou, aby nebyli všichni zpěváci jako přes kopírák. A to by se asi dalo vztáhnout na všechno, co lidé dělají.
A než se rozloučíme, měla byste nějaký vzkaz pro děti, které jsou pod ochrannými křídly NF LA VIDA LOCA?
Dětem bych přála, aby nezůstaly v ústavní péči a co nejdříve se dostaly do milujících rodin. A taky aby i ta adopce byla rychlejší. Někdy ten schvalovací proces trvá tak nepřiměřeně dlouho a mezitím život miminka tak strašně rychle utíká.
A ještě bych samotnému nadačnímu fondu přála, aby na jejich skvělé aktivity získali dostatek finančních prostředků. Moc se mi totiž jejich celkový přístup líbí a fandím jim.