Katka si se svým manželem vzala do adoptivní péče postupně dvě děti, Matěje (7) a Leontýnku (3). Pro Albi se rozpovídala o procesu adopce, důležitosti vzpomínek a síle bezpodmínečné lásky.
„Odložené miminko se na svou cestu vydává úplně samo a ten kufřík je všechno, co má,“ říká Katka o projektu Život v kufříku. V rámci něj dodává Nadační fond La Vida Loca už sedmým rokem kufříky s drobnými věcmi a na uchovávání vzpomínek do porodnic pro odložené děti. Během těchto let se podařilo postupně navázat spolupráci s šedesáti porodnicemi na území celé České republiky. Jen pro představu – počet dětí, které z porodnice odcházejí bez vlastní biologické matky, se u nás ročně blíží pěti stům. (Používáme pseudonym, Katka si přeje zůstat v anonymitě, pozn.red.)
Kdy jste se poprvé setkala s kufříkem?
Máťu jsme si přivezli v roce 2015 z pražské Thomayerovy nemocnice hned sedmý den po porodu a bylo moc krásné přebírat si to miminko i s kufříkem. Přišlo nám to nejprve trochu zvláštní, ale velmi milé. To jsem ještě netušila, co obsah kufříků tvoří. Byly tam různé dárky, uháčkovaná chobotnice, čepička, botičky a svetřík a také záznamy z prvních dní Máťova života včetně fotek. Třeba tu úplně první fotku bychom jinak absolutně neměli šanci mít, protože jsme přímo u porodu samozřejmě nebyli. Také zaznamenané informace například o počasí v den narození jsou kvůli citovému přilnutí k adoptovanému dítěti pro jeho nové rodiče nesmírně důležité. Nejen lékařská zpráva, ale i něco takhle emocionálního.
O pár let později jste adoptovali ještě holčičku…
Volali nám znovu v roce 2019, jestli bychom si od té samé maminky nechtěli vzít další dítě. Byla to jasná volba, protože jsme chtěli, aby sourozenci vyrůstali společně. Pro Leontýnku jsme si byli v Praze na Bulovce a také jsme k ní dostali kufřík. To už mě pobavilo, říkala jsem si: „Á, dobře, další kufřík. To už známe.“ A uvnitř bylo vše v podstatě stejné, jen holčičí.
A jak se věci v kufříku zamlouvaly dětem?
Moc! Máťa má ty hračky doteď, je na ně zvyklý. Už jsou sice trochu ošoupané, přece jen jsou to sedmileté věci. Ale třeba tu chobotničku má opravdu rád. Ví, že je to ta první hračka, kterou v životě měl, a má k ní podle toho i svůj vztah. Leontýnka to ještě tak neprožívá, ale má ty věci ráda. Oba především od začátku milují ty kufříky jako takové. Když jsme jim vysvětlovali, že jsou adoptovaní, rovnou jsme jim i řekli, že je kufříky provázejí už z porodnice. Tedy skutečně od začátku jejich životní cesty. Protože podobně jako si balíme věci na každé putování, odložené miminko se na tu svou cestu vydává úplně samo a ten kufříček je všechno, co má.
Pokračujete v kufříkování i dále a uchováváte dětem jejich vzpomínky?
Ano, každý z nich má své album s fotkami od miminka až do současného věku a chceme v tom rozhodně pokračovat, aby si ten kufřík vzali i dál do života. Dáváme tam ale třeba i plyšáky, jejich tvorbu ze školky, výkresy, aby to všechno měli pohromadě na jednom místě. Už by pomalu bylo potřeba větší zavazadlo! (smích)
Vedete dětem například i deník?
Ano, Máťovi tam píšeme takové věci, jako kdy začal chodit, kdy začal mluvit, a dáváme k tomu i fotky. Zároveň mu píšeme takový příběh, jak jsme si ho osvojili. Ze začátku jsme nevěděli, jak mu to celé říct. Nakonec jsme to s manželem pojali tak, že jsme to znázornili graficky, aby viděl, že tady v tom domečku se narodil, tedy do té porodnice jsme si pro něj přišli a tak se vlastně dostal k nám. Chtěli jsme, aby pochopil, že jsme si ho vybrali a že je to výhoda, která ho povede do dalšího života. Aby to nebral tak, že ho maminka odložila, protože ho nechtěla. Ale že nemohla, neměla kapacitu se mu naplno věnovat, a proto ho dala nám, kterým tím způsobila tu největší radost a štěstí. On se tím teď všude chlubí, že jsme si ho v porodnici vybrali mezi všemi, protože byl tím nejhezčím miminkem. (smích)
A u Leontýnky pokračujeme úplně stejně. Ta to ještě ve svém věku až tak úplně nevnímá. Jsem zvědavá, jestli si to také ponese do života jako výhodu oproti jiným dětem, které se prostě „jen“ narodily svým rodičům.
Volba je asi pojem, který je s adopcí hodně úzce spjat. Vnímáte to tak?
Rozhodně. Když se dítě narodí biologickým rodičům, žádný výběr tam není možný. Nemůžete ovlivnit, jestli to bude kluk, nebo holčička a další věci. Kdežto u procesu adopce v dokumentech zaškrtáváte různá kritéria. Vždycky je dobré si říct ten hlavní důvod, proč se chci stát adoptivním rodičem: Chci dítě a chci mu dát lásku, pocit, že má rodinu, zázemí, oporu a jistotu.
Máťa a Leontýnka jsou biologičtí sourozenci. Znáte příběh jejich původní rodiny?
Jejich biologická maminka je drogově závislá, zvolila si pro sebe volný životní styl a dala postupně do adopce už čtyři děti. Nejstaršího syna má v péči babička, tedy matka té maminky. U druhého nejstaršího syna vůbec nevíme, prý je v péči jiné adoptivní rodiny. No a pak je Máťa a Leontýnka je z té čtveřice sourozenců nejmladší.
Jste s původní rodinou v kontaktu?
Propojili jsme se s tou babičkou někdy kolem loňských Vánoc, aby děti věděly, že mají dalšího sourozence a taky svou vlastní babičku, která se o ně zajímá. Všichni včetně sociálních pracovníků nás varovali, ale babička byla prostě jen štěstím bez sebe, že jsme se ozvali. Děkovala nám, že jsme se odhodlali k tomu kroku, který v sobě nese i jisté riziko, že by mohla děti chtít do své péče. My jsme ji kontaktovali prostě proto, aby věděla, že dvě děti její dcery jsou v prostředí milující rodiny a je o ně dobře postaráno.
Máme také v plánu se setkat osobně, nejspíš půjdeme všichni společně do zoo, až bude hezky. Děti jsou zvědavé hlavně na staršího bráchu, Máťa mu chce vykládat o Minecraftu. (smích) Na babičku se samozřejmě těší taky a všude se teď vychloubá, že má tři babičky, dvě mamky a dva táty. Je prostě natěšený, nevnímá to jako něco jiného, nebo dokonce špatného.
To je především vaše zásluha.
Ano, ale ten kufřík nám s tím opravdu hodně pomáhá. Z pohledu toho miminka – už jenom vědomí, že na mě někdo hned od začátku myslel a zcela dobrovolně mi naplnil kufřík roztomilými věcmi a láskou. To je na tom hrozně hezké. Že lidé z vlastní vůle přispějí těmto dětem na start do života, ze kterého se pak mohou mnohem lépe odrazit.
Co byste vzkázala lidem, kteří zvažují adoptivní péči?
Aby se ničeho nebáli a šli do toho s otevřeným srdcem. I kdyby nastala varianta, které se všichni adoptivní rodiče děsí, a maminka by chtěla své dítě zpět, rozhodně to stojí za to. Dítě už od prvních dní potřebuje k někomu přilnout, zakotvit v příjemném zázemí, kde je láska, bezpečí, klid, ticho a ochota věnovat se právě jeho potřebám. Což přes tu největší snahu v ústavní péči prostě není možné. Tam je dítě bohužel jen jedno z mnoha. Všechny děti, ať už adoptované, nebo biologické, chtějí někam patřit a chtějí mít možnost se na své nejbližší spolehnout. Aby z nich mohli vyrůst dospělí lidé se zdravými kořeny. A kufřík hraje v tomto procesu velice důležitou roli.